Tento kousek se objevuje asi tak v polovině celého příběhu, kterému dělají předěly písničky provázející konkrétní životní etapu. V tomto případě předcházejí Léta prázdnin o Gotta, na něž kapitolka v začátku navazuje...
Tuto písničku jsem tenkrát slyšel docela často. Hráli ji dokola u nás v obecním rozhlase. Tenkrát se vždycky vyhrávalo, když měl někdo svatbu, tenkrát se lidi ještě brali… A to se vždycky celé dopoledne vyhrávalo a pak začali hrát Věrné milování a všem tenkrát předseda národního výboru vyhlásil, že ten a ten s tou a tou. A pak ještě zazpíval Goťák, svatebčané se pomalu chystali k obědu a dědina ztichla.
Tu písničku jsem si sám v duchu pobroukával a jak se pak hrávala míň a míň, než se přestala hrát úplně, tak se s ní vytrácelo i moje dětství, i můj gumáčkový svět, i mé bolístky a ponížení. Ale i když jsem je k životu nepotřeboval, nebo spíš abych tak řekl – stále víc jsem nabýval přesvědčení, že jsou zbytečné, ten šrám někde tam uvnitř zůstal. Protože jsem už byl o něco ochuzen, chyběl mi ten kousek dětství, který se prostě bez těch bezvadných holinek nedal prožít. A všichni kouřili, protože se to měli možnost naučit, jediný já s hrdostí odmítal, a přitom jsem se cítil trapně sám před sebou. Protože jenom já jsem věděl, že to není hrdost, ale moje nedostatečnost, moje poskvrnění před světem, další důkaz o tom, že jsem na světě zbytečný, že jsem prostě tak nějak všude navíc.
To, že jsem k životu postrádal gumáčky čím dál míň, až se nakonec staly úplně tím posledním, na co bych si vzpomněl, to jsem si už ani nijak neuvědomoval. Však víte, jaké má člověk v pubertě starosti. Musí být IN a COOL za každých okolností, i když se tomu tak tenkrát neříkalo. Nebylo přeci nic trapnějšího, než chodit v zimě v zimních botách, při průtrži mračen jít s deštníkem, nota bene se někde na veřejnosti objevit v gumácích jako důkaz vlastního ponížení zasluhující veřejnou potupu a posměch. Vždyť gumáky by mohly být dobré tak starým fotrům, však víte, takoví ti, co už mají po vojně a tak, protože ti už ničemu nerozumí, neví, co se patří a také je jim už všechno jedno, protože život už mají vlastně za sebou…
Paradoxně se tím také ulevilo mojí mamince. Zatímco jiným maminkám přibývalo vrásek na čele a šedin s nastávajícími puberťáky, ta moje maminka měla najednou po starostech. Protože už jsem po ní nechtěl ty nedosažitelné gumáčky, už jsem nežadonil, nepřemlouval nesliboval. Prostě už mi byly fuk a naopak když jsem viděl malé usoplence, jak se brodí blátem a loužemi, litoval jsem je za jejich prostotu, za to, co všechno ještě musí prožít, aby dospěli. Tak jako já jsem se cítil už dospělý a světa znalý.
Jenomže! Maminka jak byla tak v laufu z toho, že už neotravuju s nějakými přiblblými holinami, asi nabyla pocitu, že nade mnou získává převahu, si umanula, že mě musí vyvézt i z dalšího bludu. A tak zatímco ostatní kluci pomalu začali popouštět délku vlasů stále víc přes límeček košile, na mě čekal pravidelný výbrus a blatníčky kolem uší, že jsem se až bál poškrábat se za krkem, abych nebyl konfrontován s dalším důkazem svého ponížení. To ne, jak dnes, že kde kdo si pěstuje hlavu jak koleno. Tenkrát byla pořádné háro známkou společenského postavení, a kdo ho neměl, teda to háro, tak ho prostě neměl…to společenské postavení teda.
A co víc, vepředu jsem měl ofinku hozenou na přehazovačku a maminka mě vždycky láskyplně po těch vlasech hladila a dbala toho, aby vlnka nad čelem byla řádně uhlazená a urovnaná. Čert mě tenkrát bral. Copak tak jsem se mohl líbit holkám? Copak bylo vůbec reálně myslitelné, aby se mnou začala nějaká kamarádit za účelem toho, že by se chtěla někde se mnou sejít na opuštěném zákoutí, třeba nedej bože mi dala pusu? S tím, co jsem měl na hlavě?
Ostatní kluci chodili frajersky vyčesaní ‚na prdelku‘, nacvičenou grimasou si tu a tam odfoukli vlasy padající do očí a holky na ně letěly a já třeba o nich věděl, že jsou to tak trochu grázlové a parchanti a možná na ně kvůli tomu letěly holky ještě o to víc. Tajně sotva jsem vyrazil z domu, jsem si přehrábl svoji kštici, narovnal pěšinku uprostřed a hrdě kráčel do školy. Ale ono to nebylo asi všechno, Chybělo mi být ještě tím grázlem a parchantem, a to se prostě jenom nějakým přenastavením účesu nezmění. Byl jsem hodný, všichni říkali, jak jsem hodný, ale málokdo tušil, že jsem hodný prostě proto, že mám strach být zlý. A dodnes, když mi říkají, že jsem hodný, to pro mě znamená – koukejte na toho hlupáka!
Aniž bych to tak tehdy vnímal, teď vím, že i za to tak trochu mohou ty gumáčky, co jsem nikdy neměl, co mě nedaly to patřičné vzdělání v disciplínách nepedagogických ovšem pro život nanejvýš potřebných. Byl jsem hodný kluk s nesmělou ‚prdelkou‘ na hlavě, co se časem dočkal toho, že dostal pár korun, aby se zašel ostříhat k opravdovému holiči, holky za ním chodily, jenom když od něj něco potřebovaly a doma slýchal, jak jsem stejně k ničemu a na cokoliv pomyslím, nemá žádnou budoucnost. A co nejhůř, bral jsem to tak, jako že to patří k mému životu a kromě takové ilegální vzpoury s přetrasováním pěšinky v mých vlasech jsem se vlastně na nic jiného ani nezmohl.
Zjihla jsem
(Hellen, 13. 5. 2012 14:11)