NEPOSKVRNĚNÉ POČETÍ
11. 5. 2012
I.
Na nočním stolku zadrnčel mobil. Rozsvícený displej rozčeřil tmu v ložnici. Yorkšír Maxík se zavrtěl ve Vojtových nohách. V okamžiku, kdy se Vojta pod peřinou pohnul, aby sáhl po bdícím telefonu, skočil Max po něm a začal mu olizovat tvář. Rukou ho odehnal. Snažil se zaostřit na text esemesky. Jakýsi ZNÁMÝ ho prosí o zavolání… Úplně cizí číslo v naprosto nekřesťanskou hodinu. Položil mobil zpátky na stolek, přetáhl znovu přes sebe peřinu, což byl pro Maxe znovu signál zaujmout pozici v nohách. Venku tma a čas na svítícím budíku mu dávaly naději, že ještě nějakou tu chvilku se svítat nechystá.
S rozhodnutím nepromarnit ani okamžik zavřel oči. Bušící srdce nenadálým probuzením mu však zrychlilo nejen krevní oběh, ale také tok myšlenek, které se mu začaly honit hlavou. Kdo to mohl být? Co když někdo opravdu potřebuje pomoc? Třeba si jenom půjčil něčí cizí mobil, aby mu mohl dát o sobě vědět a poslat ESÓESKU? No nebylo by to nic divného, znal to od dospívajících synků, snažících se ušetřit kredit, pakliže nějaký ještě zbývá. Čas od času k němu podobná zpráva připluje.
Vlastně jo, jeho kluci! Do této chvíle spal klidným spánkem v přesvědčení, že jsou ovečky v pořádku v salaši. Ale…?! Znovu odkryl peřinu. Max otráveně dával najevo, že se mu takové noční manévry pranic nezamlouvají. Vojta ale jeho nevoli ignoroval, a aniž by si rozsvítil, nabral jistý kurs ke dveřím. V předsíni pootevřel na verandu, kde ho ještě víc probral venkovní chlad. Spočítal boty pohozené před botníkem. Taky jednou dobře, že jsou kluci bordeláři a pohyb navíc, aby svoje křusky umístili do správného regálu, je nad jejich síly.
Vracel se do ložnice. Stejně mu ale pořád vrtala esemeska hlavou. Zalehl. Max se opětovně uvelebil na svém místě s nadějí, že páneček dostal konečně rozum a neplánované pochůzky jsou u konce. Vojta se ještě jednou natáhl po mobilu, jestli třeba náhodou mezi tím nenastalo nějaké rozuzlení celé zapeklitosti. Ale nic! Na displeji ani známka něčeho nového. Už už ho chtěl položit zpátky. Znovu mu to nedalo, ještě jednou ruku s mobilem nastavil před oči a zprávu otevřel. Snad aby se ujistil, co je v ní napsané a že číslo, ze kterého k němu doputovala, skutečně nezná.
Potom zkrat, okamžité rozhodnutí. Ať je to, kdo je to, třeba je vážně v nesnázích, potřebuje pomoct. Probudily se v něm ochranitelské pudy. Je sám, stará se o dva syny. A určitě by byl také vděčný, kdyby jim někdo pomohl, když by zrovna on nemohl nebo ani nevěděl, že se bez něčí pomoci neobejdou. V okamžiku už slyšel ve sluchátku vyzváněcí tón. Ženský hlas na druhé straně se ozval v zápětí, aniž by vůbec připustil možnost, že třeba nevolá, kdo byl očekáván.
„Uf, to jsem si oddechla, měla jsem strach, že se neozveš. Chcípl mi mobil a nemůžu nikde najít nabíječku, tak jsem si půjčila od Elišky a ona samozřejmě nemá kredit. Snad jsem si číslo zapamatovala správně. Potřebovala jsem s tebou mluvit!“
„Ale…“
„Já vím kolik je hodin, fakt se nezlob. Nemůžu usnout, moc mě to všechno mrzí!“
„Chtěl jsem jenom…“
„Prosím, prosím, nic teď neříkej. Musím ti to říct hned teď, jinak nevím, jestli bych našla ještě odvahu!“
„Myslím ale…“
„Ne, prosím, nepřerušuj mě. Vím, že jsem ti asi ublížila, že to mělo být všechno jinak. Teda je mi to jasné, že určitě jo! Jenom, jenom, jenom… Sakra, já to ze sebe nedostanu…!“
„No ale…“
„Musím ti to říct. Miluju tě a nechci o tebe přijít. Všechno, co se stalo, byla ode mě hloupost. A že jsem těhotná, že budeme mít spolu dítě, tak to jsem opravdu neplánovala, že bych na tebe ušila nějakou boudu. Prostě příroda, co já vím… Miluju tě moc. A nechci od tebe teď zrovna žádnou odpověď. Jenom jsem ti to potřebovala všechno říct, abys věděl!“
V ten okamžik se Vojta už nezmohl na nic. Možná chtěl odpovědět, ale pusa se mu otevírala naprázdno. Než jeho hlasivky zabraly a mohly vydat aspoň zvuk podobný skřehotání mutujícího puberťáka, sluchátko oněmělo. Na spaní už neměl ani pomyšlení. K nelibosti Maxe! Znovu vstal, teď už s úmyslem nevratného kroku. Spolunocležník zmaten touto okolností na okamžik zvedl hlavu, ale dál si už Vojty nevšímal a bez známky vzrušení opětovně zaujal stabilizovanou polohu spáče.
V kuchyni rozsvítil světlo nad linkou a uvařil si kafe. Snažil se dát dohromady úlomky toho, co se před chvílí dověděl. Jedno mohl vyloučit určitě: že by byl pravým adresátem onoho víceméně monologu z druhé strany. Jednak mu ženský hlas nebyl pranic povědomý a jednak… s ohledem na jeho eventuální partnerské vyžití v posledním roce, byla možnost zplození případného potomka s nezvratitelnou jistotou vyloučena. I když obráceně - slyšet, že ho někdo miluje, ač omylem, také není vůbec nepříjemné. Jaké možnosti zbývají dál?
Míchal kafe, jehož vůně otevřenými dveřmi postupovala dál po domě. A studily ho bosé nohy! Jediné věci, které byly v tento okamžik jasné. V tom dalším bylo až moc proměnných, než aby se dalo nějakou přesmyčkou nebo logickou úvahou najít aspoň nástin jakéhokoliv řešení. Přesto cítil zodpovědnost. Vyslechl něco, co sice nepatřilo jemu, ale sdělení bylo natolik závažné, že by si za takových okolností klidně brnkli z Kremlu do Bílého domu, aby situaci probrali a přišli jí na kloub.
Nic mu nedávalo žádný smysl, přesto cítil jakousi účast na tom všem. Přikláněl se k rozhodnutí, že by měl znovu zavolat zpátky a uvést věci na pravou míru. Přiznat se, že jeho ucho byl nesprávné a zcela nedobrovolně se dostal do role slídila a odposlouchávače, což mu rozhodně příjemné není. Leč stalo se! S tímto závěrem se vcelku uspokojil. Ovšem ne na dlouho. V zápětí si uvědomil, že volal na mobil, který nepatřil ONÉ nebohé ženě, a že pokud na číslo znovu zavolá, kdo ví, které že Elišce se dozvoní? A jak jí bude vysvětlovat, že je ten, co s ONOU jinou nečeká dítě? Situace k popukání. Na jednu stranu by mu to mohlo být úplně fuk, na druhou stranu neznámá, která měla mimochodem mimořádně příjemný hlas, bude ze svého pohledu pokládat situaci za vyřešenou. S klidem na duši po vyznání se ze své viny už jen setrvá v očekávání, že se potenciální otec jejich společného potomka ozve a vyřkne svůj verdikt. Ať už takový nebo makový.
Znovu ho polilo horko. To už není legrace. Nelze z vlastní vůle být tím, kdo není, a přesto se chovat natolik zodpovědně, jako by jím byl. Tady končí veškerá sranda.
Vstal od stolu a začal nervózně přecházet po kuchyni. Skoro neřešitelná situace. Vlastně úplně neřešitelná. Co s ní? Musel uznat, že je naprosto bezmocný, nemůže vůbec nic. Bezpodmínečná kapitulace! A to ještě absolutně pomíjí fakt, že nemá ani tušení, kam že se vlastně dovolal, koho že má vlastně na svědomí. Neznámá může být ze sousední dědiny, jako z druhého konce republiky. Komunikace bez hranic mají prostě svá úskalí. Právě ve svém neomezeném prostoru.
Spláchl lógr do dřezu, umytý hrnek postavil dnem vzhůru na tác vedle do pohotovostní polohy pro další použití a pomalu se šoural do ložnice za Maxem. V tento okamžik byl on jeho jediná jistota. Studené nohy opatrně zasunul pod peřinu, aby ho pokud možno nevyrušil z bezstarostného snění, a s rukama pod hlavou rozpačitě zůstal civět do stropu polepeného fosforovými hvězdami. Když byli kluci menší, tak trvali na tom, že prostě bez hvězdného nebe nad sebou se v žádném případě neobejde. A tak, zrovna jako teď, občas za bezesných nocí hledí nahoru a zkouší hledat souhvězdí.
...
(Hellen, 13. 5. 2012 14:19)