NEPOSKVRNĚNÉ POČETÍ III
1. 6. 2012
IV.
Ačkoliv si na páteční večer původně zosnoval naprosto banální program: požehlit pár kousků, co předevčírem vypral a doteď visí v komoře na šňůře, a pokud zbude chvilka, tak uvařit na sobotu, byl čas přehodnotit plány. Jeho oblíbené rčení DOBA JE ZLÁ A ŽÁDÁ SI OBĚTI, jímž vždy s nadhledem reagoval ve společnosti na nečekané situace, najednou dostávalo konkrétní obrysy. Situace se opravdu stala nečekaně zcela výjimečnou, a proto je nutno vše podřídit okolnostem. Nebude tedy vyžehleno ani navařeno. Snad si pro jeden drobný prohřešek sociálka na něm nesmlsne a kluky mu nesebere…
Díval se před sebe, jakoby skrz zeď úplně někam do nekonečna. Jakoby tam chtěl něco vyčíst. Ale nic tam nebylo. Dokonalá čára přes rozpočet, bohužel ne za minulostí, minimálně ne za tou nedávnou, kterou se chystal odříznout! Ve své poctivosti si nepřipouštěl nic jiného, než že se vlastní zodpovědnosti prostě zříct nemůže. Ačkoliv v celé kauze je až příliš zásadních rozporů a nejasností. Přesto tím, že ví, kdo mu v noci telefonoval a že dokonce je to někdo, kdo mu v žádném případě není a ani nemůže být lhostejný, situaci radikálně mění. Rozhodně si nechtěl klást otázku, co je v tom víc: zda snaha o znovunastolení řádu věcí nebo zcela zištné kroky, které ho můžou k Veronice přiblížit. Variantu ‚B‘ si ovšem v žádném případě nepřipouštěl!
Bylo mu jasné, že dřív nebo později Eliška poruší bobříka mlčení a mamce Veronice se přizná, i když nějak zaobaleně. Třeba tím, že volal někdo, komu dávala její číslo. Pak už bude snadné, aby Veronika k sobě všechny nitky patřičně zauzlíkovala. Normálně jí přece nevolá… Pokud se ještě ovšem mezi tím sám od sebe neozve TAMTEN. Prekérní situace! Jak to ale všechno zaobalit, aby se ona sama necítila nějak hloupě, což by způsobil opravdu nerad, ale aby se to zároveň také všechno vysvětlilo? Zavolat jí a vysypat to na ni do telefonu? Nic moc! Vytáhnout ji večer na kafe nebo na sklenku vína? Ještě divnější, co by si asi pomyslela…
Poslední možnost – nechat všechno plavat. Sice pro tuto chvíli bezbolestná, ale kdo ví, s jakými následky. Ona ho bude mít za padoucha, protože dřív nebo později jí to nějak secvakne. Do té doby pro změnu zase sama bude čekat, zda se tam ten neznámý ozve, a bude se čím dál víc užírat, že se nic neděje. Ovšem – neznámý! Kdo ví, už by se v tuto chvíli nedivil vůbec ničemu. Ani tomu, kdyby jejím utajeným milencem byl někdo, koho dobře zná. Možná se to všeobecně ví, akorát on se o nějaké takové řeči nezajímá, dokud nějak o ně svým způsobem NEZAKOPNE.
Pochopil, že hodina pravdy je nevyhnutná. Svoje rozhodnutí nemínil už vzít zpátky. Sice nevěděl, jak to udělá, ale spoléhal na intuici a empatii. Snad vycítí, co má říct podle toho, jak Veronika zareaguje. Snažil se být připraven na vše: že se mu do telefonu třeba rozbrečí, nebo že dostane vynadáno, protože se plete do věcí, po kterých mu nic není. A byla by to pravda. Vyloučit se nedalo nic. Prostě ženské. S tím vědomím ji znovu nalistoval v telefonním seznamu a odhodlaně zmáčkl tlačítko na klávesnici.
„No copak Vojti?“
„Promiň… Předtím jsem ti nevolal kvůli tomu, jak jsem říkal…“
„Děje se něco?“
„Asi jo!“
„Jsi tajemný, jak Zemanův kufřík.“
„No, jak to říct…“
„Co se teda přihodilo?“
„Včera v noci jsme mluvili spolu! Jenom jsem chtěl, abys to věděla. Vůbec jsem to v tu chvíli netušil, po hlase jsem tě nepoznal. Došlo mi to až teď odpoledne…“
Na druhé straně zavládlo ticho. Vojty se zmocnila obava, že i když se snažil být opatrný a obezřetný, zvážit všechna pro a proti, stejně všechno pokazil. Na okamžik zmlkl i on, čekal, co se stane.
„Jsi tam, Vojto, ještě?“ ozvalo se ve sluchátku po několika vteřinách placeného ticha.
„Jo, jsem. Asi se na mě zlobíš, omlouvám se!“
„Ne, to vůbec. Jenom… nezašel bys na kafe nebo na sklenku vína? Když už něco víš, asi máš právo vědět i zbytek. Vážím si toho, že jsi mi to řekl. Jsi fajn chlap.“
Sotva típl telefon, strčil do dveří hlavu mladší syn Kuba. Místo aby ho vyslechl, měl spíš chuť ho požádat, aby ho štípl, ať má jistotu, že je všechno doopravdy. Teda za okolností prapodivných, ale dnešní večer opravdu bude zcela odchylný od původního plánu…
V.
Veronika položila mobil na stolek a zapadla bezvládně do křesla. Ten, koho čekala, že se ozve, o sobě nedává vědět, naopak zavolá ten, od kterého by to čekala ze všeho nejmíň. S Vojtou zůstali po rozvodu sami s dětmi skoro ve stejné době, trochu si tehdy možná naivně namlouvala, že by třeba spolu… Jenomže on se k ničemu neměl a ona naopak zase není žádná dobyvatelka. Všechno časem nějak vyšumělo. A teď najednou… Míchaly se v ní všechny možné pocity. Najednou si podvědomě tak trochu přála, aby se TAMTEN aspoň do večera neozval. Pak se uvidí, co mu naopak ona sama bude chtít odpovědět. Byla vlastně ráda, že to, co v noci říkala do telefonu, neslyšel. Byla v tu chvíli zoufalá a hlavně trochu přiopitá, chtěla něco udělat. S čistou hlavou si najednou nebyla jistá vůbec ničím, hlavně tím, jestli ho opravdu tolik miluje nebo má jenom strach ve svých letech zůstat sama… Anebo jí jenom dělá dobře, že se o ni zajímá mladší chlap. Najednou měla pocit, že ten poslední argument může úplně v klidu škrtnout.
„Mami, sháněl tě na mém mobilu nějaký chlap. Asi jak sis ho v noci půjčovala…,“ snažila se Eliška ještě za zavřenými dveřmi už trochu familiárně navodit atmosféru, aby to nebudilo podezření, že snad v tom má taky trochu prsty.
„Jo, už mi volal,“ odvětila naprosto klidně.
„A?“ nevzdávala se Eliška, chtěla vědět na čem je, jestli ji náhodou nenapráskal.
„Jaké a?“ nenechala se Veronika vyvést z míry.
„No co chtěl?“ snažila se Eliška domoct svého.
„Kdyby něco chtěl tobě, tak ti to řekne. Ale sháněl mě, nebo ne? Večer přijde návštěva, tak to prosím ber na vědomí,“ snažila se Veronika uzavřít debatu.
„To je snad normálka, že přijde návštěva. Nevím, proč mi to vůbec říkáš,“ rezignovala Eliška.
„No asi proto, že to není normálka návštěva,“ dala Veronika na srozuměnou, že v debatě nemíní dál pokračovat.
Vojtu pozvala domů. Měla k tomu hned dva důvody. Tedy nejmíň dva. Chtěla mu všechno říct, když už se to tak nějak zvrtlo. Klidně se jí nemusel taky přiznávat, nechat jí žít v přesvědčení, že její noční výlev vplul do správného ucha, nebo naopak vše přidávat k lepšímu mezi kolegy a známými. Čehož si rozhodně cenila. Pak taky nemohla ručit sama za sebe, jak se zachová. Možná neplánovaně začne brečet nebo bude hysterická, chtěla se vyvarovat scénám na veřejnosti. Vlastně si už kdysi dřív přála, aby k ní Vojta přišel domů. A to jako důvod už samo o sobě považovala za dostačující.
S přibývajícím časem začínala být stále neklidnější. Jednu chvíli by si možná přála, aby z nějakého důvodu Vojta schůzku odvolal, pak zase se snažila racionálně rovnat myšlenky, co mu řekne. Přesně v sedm, jak se domluvili, zazvonil zvonek u dveří. Byla nervózní, jak puberťačka před prvním rande. Samotnou ji to zaskočilo. Rychlými kroky v předsíni ještě lehce zaškobrtla o shrnutý koberec.
Vojta nepřinesl ani puget ani obligátní flašku vína. Což jednoznačně ocenila, vlastně si ji tím získal a odboural omletou frázi, TOS NEMUSEL, kterou by chtíc nechtíc musela ze sebe vydolovat. Byla mu vděčná, že jí to tak ulehčil.
Ani Vojta nebyl žádný seladón, balit BABY prostě nepovažoval v žádném případě za svoji silnou disciplínu. Ale už byl tady. Veronika šla uvařit kafe a tím dala oběma čas vstřebat novou situaci.
„Jsem ráda, že jsi přišel a vážím si toho, že jsi zavolal.“
„Chtěl jsem ti taky navrhnout, že bychom se setkali, ale bylas rychlejší,“ snažil se odlehčit počáteční nervozitu.
„Omlouvám se za ten noční telefonát, ale kdo ví, možná to tak mělo všechno být.“
„Prý všechno zlé je k něčemu dobré.“
„Měla jsem v peněžence na papírku napsané tvoje telefonní číslo, když jsi mi ho kdysi dávno diktoval. Asi jsem ho pak dala zpátky a úplně jsem to zazdila. Když jsem v noci chtěla volat, tak jsem ho vylovila. Byla jsem přesvědčená, že je JEHO. Mám ho tam strčené právě pro takové případy, že třeba zapomenu mobil nebo tak.“
„Přiznám se, že ve mně opravdu hrklo, když ses odpoledne ve sluchátku ozvala ty. V tu noc jsi měla nějak úplně jiný hlas. A že mi baterka vůbec nedošla, se ti asi přiznávat nemusím.“
„To víš, sklenka vína nebo dvě na kuráž, a já slabá žena nejsem zas tolik zvyklá… Taky uznávám, že jsem tě taky moc mluvit nenechala, aby mě to trklo.“
Začali se smát svým přiznáním. Najednou oba cítili, že prožívají vlastně příjemný večer. Úplně přirozený, jako kdyby spolu sedávali a povídali si denně. Nicméně Veronika nezapomněla na svůj slib, vlastně chtěla jenom vyčíhnout správnou chvilku, jak začít.
„Znám ho?“ snažil se vyzvídat Vojta.
„To není důležité a už mlč, nebo to ze sebe nevysoukám,“ usmála se s odpovědí.
Zpočátku se trochu styděla rozpřádat před Vojtou svoje soukromí, ale byl dobrý posluchač a svými nečekanými, ale navýsost rozumnými pohledy na věc, jí stále víc dodával odvahu. Ačkoliv chvílemi pro ni vyznívaly jako krutý střet s realitou všech pitomostí, kterých se patrně dopustila a dosud si ani neuvědomovala. Odměnou tu a tam poodhalil i svůj příběh. Včetně toho, jak v jeden okamžik během odpoledních telefonátů pomalu začínal věřit v neposkvrněné početí. Oba zároveň vybuchli smíchy.
„Tak to se ti opravdu moc omlouvám. Je fakt, že mít na svědomí dalšího potomka a nic si neužít, to už musí naštvat. Ale ono to nakonec není ani tak horké. Trochu jsem zpanikařila, pár dnů zpoždění a znáš to…“
„No to teda neznám… chvála bohu!“
„Ale prosím tě… Vy chlapi… Znáš to, když se bojíš nějaké jistoty a místo toho, aby sis ověřil, jak to je, tak vyvádíš, a třeba není ani proč.“
„A je proč?“
„Právě, že není… Asi to všechno mělo tak být tím zlým, co je k něčemu dobré. TEN od té doby, co jsem mu něco takového naznačila, se už ani neozval. A já už vlastně ani nechci, aby se ozýval!“
VI.
Vojta se probudil uprostřed noci. V ještě slabě fosforeskujících hvězdách na stropě se snažil najít nějaké souhvězdí… Maxík v jeho nohách tiše pochrupával. Ve tmě natáhl ruku, aby se ujistil, jestli je to pravda. Pootočil hlavu. Snad nikdy se mu neomrzí pohled na klidně oddychující Veroniku. Z podpeřiny jí vyčuhovala rozcuchaná hlava a nahá ramena. Jedna její noha se mu snaží zavrtat pod jeho přikrývku. Občas tady přespí, na oplátku nocuje u ní. Trochu to vypadá, jako by je měly jejich děti ve střídavé péči…
Podivný příběh, který je svedl dohromady, si i po víc jak půl roce vybavuje do nejmenšího detailu. Včetně pocitů, které ho provázely. A stačilo tenkrát tak úplně maličko a bylo všechno úplně jinak. Stačilo nevěnovat pozornost té noční esemesce a jednoduše se otočit na druhý bok.
Těžko říct, proč to tenkrát neudělal, dodnes si to nedokáže vysvětlit, ale je rád, že to tak bylo. Možná proto, aby si všechno, co teď prožívá, a co nikdy před tím neprožil, zasloužil. Občas se mu hlavou honí docela kacířská myšlenka, ale možná na tom něco bude. Člověk by se měl asi v životě jednou rozvést, ale ne hned při první zahaprování. Musí si něco odžít, aby už do dalšího vztahu vstupoval poučen a vyrovnán. A umí si hlavně té druhé šance mnohem víc vážit a užívat si ji.
Vždycky se sám před sebou snažil hájit tím, že ho ještě pořád čeká kus života, který by se dal prožít jinak, s někým, kdo by stál o to ho s ním žít. A tak se uprostřed noci dívá na Veroniku a těší se na úplně obyčejné věci, které se stávají neobyčejnými. Stačí jen na každý den vymyslet pár překvapení…
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
