NEPOSKVRNĚNÉ POČETÍ II
16. 5. 2012
II.
Pronikavé zakvílení budíku bylo důkazem, že nakonec přece jenom usnul. Sotva se pohnul, znovu následoval obvyklý Maxův start, nyní už ovšem zcela podle JÍZDNÍHO ŘÁDU. Není čas na žádné ranní rozjímání. Zkontrolovat jestli vstávají kluci do školy, a pak se sám posbírat a valit do práce. Mezi tím ještě nechal Maxe trochu proběhnout po dvoře. Ani minuta nazmar. Každodenní rituál odsýpal bez větších zádrhelů. Najednou se přistihl, že za sebou zavírá vrata a vyráží vstříc novým pracovním úspěchům.
Odvěký úzus mu dával jistotu, že odměnou za prodloužené úřední dny je dneska před ním sotva pár hodin, které musí strávit u svého pracovního stolu. Ani tak se nemohl nějak odpoutat od podivného nočního příběhu. Neubránil se, aby po očku nesledoval některé svoje kolegyně. Že by třeba, zcela hypoteticky, mohla neznámou být některá z nich. V duchu se přistihl, že v konkrétních případech by za určitých okolností byl otcem dítěte vcelku s radostí. I když už svoji reprodukční roli v chodu dějin tak nějak sám pro sebe uzavřel, rozhodně to ještě nebral tak, že je všem dnům konec. „Vnímáš mě vůbec?“ zaslechl Vojta nečekaně hlas těsně vedle sebe. Uvědomil si, že asi něco propásl. Nad stolem se skláněla Veronika a něco mu na položeném papíře ukazovala nalakovaným nehtem.
„Promiň, omlouvám se. Nějak jsem se zamyslel… To víš, starosti s kluky,“ zalhal tak, že ho musela hned prokouknout. „Co ti mám povídat, jsou to klacci nevychovaní,“ snažil se s teatrálním pousmáním přidat důraz svému tvrzení.
„No jasně, děti jsou vždycky starosti,“ rychle odvětila, a aniž by mu zopakovala, proč za ním vlastně přišla, najednou se otočila na podpatku a chvatný krokem se vzdalovala.
Vojta se za ní na okamžik podíval. Pak ale smířen s realitou se snažil znovu zabrat do práce.
Čas se docela rychle naplnil. Ještě ho čekaly nezbytné nákupy na víkend, aby měl z čeho uvařit. Stejně měl pocit, že ať uvaří cokoliv, stejně se to od některého z domácích strávníků, případně z obou, to neobejde bez výhrad. Občas se ale přece jenom stalo, že zbyly jen vylízané talíře, což mu dávalo naději a sílu do dalšího kuchtění. Konec konců, nic jiného mu ani nezbývalo. Jinak ale jistotou je vždy nezbytné množství rohlíků a něco, pro co stačí sáhnout do lednice. V podstatě nenáročné požadavky!
I se všemi nákupy se vrátil domů dřív, než jiné dny. Po chmurném dopoledni nakonec vykouklo i sluníčko. Vzhledem k tomu, že se ještě docela brzy stmívá, nemělo smysl rozjíždět na zahradě nějaké VĚTŠÍ AKCE. S Maxem jenom tak popocházeli kolem altánu a po trávníku a mezi stromy…
Pomalu se začal smiřovat s tím, že pomyšlení na nějaké napravení nedorozumění předchozí noci bude muset pustit k vodě. Vlastně mu to bylo i líto taky z jiného důvodu: čím dál víc ho zajímalo, s kým to vůbec mluvil. Ale veškeré, i ty nejfantasknější, kombinace nakonec končily v propadlišti dějin. Objektivně vzato, možností, ze kterých by bylo možno vycházet, zase tolik nezbývalo…
A tak se brouzdal zahradou, nevnímal čas a ani mu to nevadilo. Max vždycky jen odněkud vykoukl, aby se ujistil o jeho přítomnosti, a plavným skokem přes trs uschlé trávy pokračoval ve svém zahradním crossu. Zahloubaný do přemýšlení na poslední chvíli stačil zareagovat na pozdrav souseda za plotem. Odpověděl mu na pár formálních dotazů ohledně počasí a posledních zpráv, co zaslechl v rádiu, a nenápadně se snažil od plotu vzdalovat. Ve své hloubavé samotě mu bylo vlastně dobře, nic jiného teď nepostrádal. Snad tedy kromě SPRÁVNÉ odpovědi na NEŘEŠITELNOU otázku.
„Nazdar táto, co tady s Maxíkem děláte?“ prořízl nečekaně jeho rozjímání Lukášův hlas.
„Už jsi doma ze školy?“ snažil se neztratit nit.
„No jak vidíš…“
„No právě vidím!“
„Co je na oběd?“
„Počkej, půjdu s tebou. Stejně pokud ti to někdo nekydne ohřáté na talíř, tak to budeš jíst šufanem studené přímo z kastrolu!“
Vojta vzal s povděkem, že mu Lukášův příchod dal důvod se něčím zabavit. Teda ne, že by neměl co na práci, ale nějak sám od sebe cítil jakousi roztěkanost a upřímně – nebyl schopen se k něčemu kloudnému sám přinutit. Pořád mu leželo v hlavě to jediné, vytrvale rotující, jak perpetuum mobile. Sám sobě si zakázal už na to myslet.
III.
Bezmyšlenkovitě sedl k počítači a zapnul ho. Mezi tím si do hrnku omytého a připraveného po nočním kafi začal znovu chystat MELTU. Vůně se za ním táhla až do ložnice ke stolku s počítačem. Sotva dosedl, mobil ležící na stole hrozivě zadrnčel. I když má ve zvyku mít většinou vypnuté vyzvánění, vibrování na tvrdém podkladu vydávalo zvuk, jako by se sypal celý barák.
Esemeska znovu žádající o zpětné zavolání. Vojtovi se po celém těle rozplavil příval adrenalinu. Pro jistotu si ještě najel na tu záhadnou noční SOS, aby se ujistil, že je doručená ze stejného čísla. Ulevilo se mu, ale zároveň se mu sevřelo hrdlo. Celý den si nepřál nic jiného, než mít možnost věci vrátit zpět do správných kolejí, a teď najednou se nabízí šance to udělat, ovšem neví, jak na to, odkud začít. Pak ale sesbíral kuráž. Kdo ví, co to je vlastně zač. Nejspíš se s tou ženskou nikdy ani nepotká, takže jde jenom o vyvedení z omylu, aby nesetrvávala v marném očekávání. Je to vlastně pro její dobro. S tím hrdinským přesvědčením a nadějí, že se zbaví svého břímě, znovu mačkal zelený telefonek.
„Ty parchante, proč jsi to udělal?“ nečekal na jakékoliv ohlášení hlas na druhé straně. Zdál se podstatně mladší, došlo mu, že se asi dovolal v noci zmiňované Elišce.
„Můžu…“
„Proč jsi mámu nechal, když tě potřebuje? Jsi normální hajzl!“
„Dej…te mi prosím možnost všechno vysvětlit…“
Vojta trochu znejistěl, jestli má rozhořčenému hlasu na druhé straně tykat nebo vykat. Poněkud bizarní situace, sám se snažil lpět na morálním kodexu, aniž by si uvědomil, že jeho společnice na lince mu bez jakýchkoliv skrupulí tyká od prvního hlesnutí.
„Co chceš vysvětlovat? Mamka je bezva ženská, nic takového si nezaslouží. Vlastně ty si ji nezasloužíš. Jsi neskutečný zmetek a kretén!“
Vojta se rozhodl, že už se nenechá VYAUTOVAT.
„Když mě chvilku necháte…necháš mluvit, určitě pochopíš, že jde o nedorozumění. Neznám tebe ani tvoji maminku!“
Po zvýšení hlasu se na druhé straně najednou rozhostilo ticho.
„A kdo jste tedy?“ ozvalo se po chvilce opatrně.
„Nepochybuji o tom, že tvoje maminka je fajn ženská a chápu, že jí asi nějaký zmetek, který ovšem rozhodně nejsem já, ublížil. Ale maminka si v noci asi spletla číslo, a stejně jako ty teď, se mi ozvala, aniž by tušila, že nejsem ten pravý.“
„No psala jsem teď na číslo, které jsem si našla v mobilu, když si ho mamka v noci půjčovala,“ omlouvala svoje rozhodnutí vzít spravedlnost do vlastních rukou.
„Můžeš mi dát maminku k telefonu, abych jí všechno vysvětlil?“
„Mamka někam odběhla, vrátí se tak za půl hoďky. Dám vám na ni číslo,“ soukala ze sebe pravděpodobná Eliška provinile.
Vojta si pečlivě zapsal číslo na cár papíru. Ulevilo se mu. Je na půl cestě k cíli. Jeden atak se mu podařilo ustát, teď teda to hlavní, zavolat MAMCE. Počítal, že podle předpokládaného věku Elišky můžou být vrstevníci, takže to bude už rozumná ženská a bude s ní normální řeč. I když ženská v takové situaci, sic seberozumnější… Půlhodinka mu dala dost času si promyslet, co jí řekne. Vlastně už nebylo zapotřebí vymýšlet nějaké kličky, prostě a jasně jenom osvětlit nastalou situaci, a tím všechno smést ze stolu.
Dopil kafe, zopakoval svůj rituál s umýváním hrnku a rozvážným krokem se vracel do svých komnat s odhodláním, že je pravá chvíle završit telefonickou anabázi. Povytáhl si papírek s číslem, aby na něj líp viděl, ještě jednou si řádně zkontroloval číslice na displeji a zahájil akci.
„Ahoj Vojto, co potřebuješ?“ ozvalo se ze sluchátka. Vojta zůstal celý zkoprnělý a taky vyděšený, nechápal, co to má znamenat. Že by ten noční telefonát přece jenom patřil jemu? Začínal se cítit provinile. Ublížil snad někomu? Nastává snad chvíle věřit v opravdové neposkvrněné početí? Byl to stejně příjemný hlas, jak v noci, akorát… No jasně, NO JASNĚ! Hlas Veroniky v civilu zní trochu jinak, než ten komisní, jak ho slýchá při úředních jednáních. V rychlosti prolistoval telefonní seznam ve svém mobilu. A fakt! Číslo, které mu Eliška nadiktovala, vážně patřil MAMCE Veronice. Až teď si uvědomil, že je vlastně taky rozvedená, doma má puberťačku. To, že se jmenuje Eliška, si uvědomil teprve nyní, když mu začaly kostečky zapadat do sebe. Ale co to má všechno společného s ním? Vždyť přece…
Rychle se snažil najít výmluvu, proč jí chtěl volat. Vzpomněl si na dopoledne v kanceláři, jak za ním kvůli něčemu přišla. A to, že hovor tak rychle ukončil, svede na vybitou baterku. To je v pohodě. Pln odhodlání zapírat, zapírat a zapírat znovu vyhledal její číslo. O tom, že se stal součástí jejího nočního omylu, by radši pomlčel, aby ji nedostal do trapné situace.
„No copak Vojti, co se děje?“
„Promiň, klekla mi baterka…“
„To znám, to se stává.“
„No jenom jsem si vzpomněl, jak jsi za mnou byla dopoledne, žes mi vlastně neřekla, co potřebuješ. Omlouvám se, že jsem tě od začátku nevnímal, byl jsem zamyšlený…“
„To nic, to stačí až v pondělí, teď to stejně nevyřešíme.“
„No já jen kdyby to bylo něco důležitého… Abys na to nemusela myslet. Tak se nezlob, že volám. Měj se.“
„Nic se neděje, ráda jsem tě slyšela. Čau a příjemný víkend.“
Najednou se cítil mnohem hůř, než před tím. Nejen že se nic nevyřešilo, ale naopak se do všeho začal jaksi zamotávat sám, stával se opravdovou součástí příběhu. Připadal si jako skutečný parchant. A co nejhůř – vůbec nechápal, jak se mu to všechno mohlo přihodit. Musel si přiznat, že ho to všechno docela posadilo na prdel… Ta tam je jeho životní taktika, že prostě si věci předem promyslí a nejde do něčeho, co pro něj nemá alespoň nějaké řešení.
S úřednickou pečlivostí mu bylo nade vše jasné, že nemůže nechat jenom tak viset věci v luftě. Možná trochu profesionální deformace, ale když je v tom namočený… Vlastně ho to docela pohltilo. Může se bránit, jak chce, ale prostě…SMŮLA! Je to tam! Nezbývá, než začít od začátku. A hezky rychle. Konstatování Veroniky, že to stačí až v pondělí, sice poskytlo dostatečný časový prostor, a především možnost, jak hovor nasměrovat k cíli, ale rozhodně v pondělí už nebude ani tak pozdě, jako ÚPLNĚ pozdě! Napadaly ho ty nejčernější scénáře, které by se mohly do té doby odehrát.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář