SANTA CLAUS A VALENTÝN – DVĚ JMÉNA TÉHOŽ
14. 2. 2012
Myslel jsem si, že jsem moula a arcizatemněnec. Z cirátů kolem Valentýna se mi vždy rolovaly fusekle a cítil jsem se tak trochu trapně za všechny ostatní. Jenomže jak zjišťuji – s Valentýnem je to jak s vedoucí úlohou KSČ: každý o ní věděl, o poznání míň bylo už těch, kteří ji respektovali… Asi je to mým věkem mírně nakročilým, že marketingově importovanému svátku nepřikládám větší vážnost. Nikde se tím netajím a čím dál víc zjišťuji, že těch, co celou problematiku řízené zamilovanosti cítí stejně, pohříchu přibývá. Pokud bych se už měl nějak zavděčit globálnímu světu, tak bych radši přijal Den díkůvzdání. To se člověk aspoň pořádně nadlábne. Ale aby nepřišla nějaká mejlka. Neznamená to, že jsem studený, jak psí čumák, že mi něco mezi dvěma lidmi už nic neříká. To vůbec tak není. Jenom si myslím, že kdo někoho miluje a dokáže to i vyslovit, nemusí si to nechávat nařizovat všeobecnou hysterií 14. února. Říct někomu, že ho mám rád, to se hodí vždycky a myslím, že pronesením něčeho podobného o svatém Valentýnu, nepřidá věci větší vážnost. Zvlášť ne poté, když se budu dneska tvářit zamilovaně, a zítra budu zase odporný, jak rozpuštěné sádlo. Možná by se světec tohoto jména asi divil, co způsobil. A zeptat se zastánce valentýnského ritu na původu patrona zamilovaných, to bych se asi ani neodvažoval. Podoba valentýnského svátku, jak k nám doputoval, se dá srovnat s příchodem Santa Clause. Nic víc, nic míň. Slavit svátek zamilovaných, jenom aby bylo povinnosti učiněno zadost, to mi přijde přitažené za vlasy, ovšem neupírám to nikomu, kdo naopak dnešek vzývá celou svou podstatou. Ale aspoň za sebe – kytičku můžu přinést kdykoliv, říct MILUJI TĚ mi nedělá problémy ani v úterý, ani v pátek. Nějak Valentýna vždycky přežiju, to ne, že ne, ovšem věci s tím související si dovolím aplikovat podle vlastního uvážení.
:-)
(Hellen, 13. 5. 2012 14:56)